Na jihu Madagaskaru prší jen třikrát nebo čtyřikrát do roka, ale za to pořádně. Půdu pak doslova bičují přívalové deště. Na vápencových plošinách nenajdete řeky ani jezera a podzemní vody se skrývají hluboko pod povrchem.
Vytváření zásob vody je otázka přežití
Katastrofální sucha, která tuto oblast postihla ve 20. a 30. letech minulého století, a následné hladomory přivedly místní vesničany na unikátní řešení. Všimli si totiž, že kmeny ikonických stromů baobab, které rozštípnul blesk, obsahují velmi čistou vodu.
Od toho byl už jen kousek k nápadu využívat kmeny baobabů jako zásobárny vody. Tento symbol Madagaskaru je totiž jediným stromem, který po vydlabání části dřeviny neumírá. Obyvatelům vesnice Ampotaka unikátní nápad pomohl přežít v původní lokalitě a zemi svých předků.
Jak zřídit zásobárny vody?
Největší baobaby jsou staré více než 300 let a mohou uchovávat až 14 000 litrů vody. Jeden baobab tak poskytuje po dobu tří až čtyř měsíců pitnou vodu pro celou rodinu.
Jak na to? Baobab je nutno vydlabat do hloubky, a vytvořit tak dostatečně velkou nádrž na vodu, aniž by tím strom příliš utrpěl. Po vydlabání je třeba počkat dalších šest měsíců, až se vnitřek stromu zahojí a vytvoří se na něm kůra, která je vůči vodě nepropustná.
Teprve potom lze baobab naplnit vodou pomocí věder. Naplněný otvor ve stromě je následně opatřen poklopem, aby se zabránilo krádežím vody.
Voda z baobabu se začne používat až po šesti měsících, kdy se zemina a kaly usadí na dně a proběhne přirozená filtrace vody, o kterou se postarají vlákna stromu. Výsledkem je čirá čistá voda, která je vyhledávaným artiklem například při porodech, protože snižuje riziko infekce.
Voda je natolik vzácná, že se nikdy nepoužívá v blízkosti baobabu. Opatrně je přinášena do obydlí, kde je hospodárně využívána k nejnutnějším účelům. Na konci období sucha, když jsou zásoby vody v baobabech minimální, pak vesničané vodu nakoupí a z kanystrů přelévají do vyhloubeného kmene stromu.
Pascal Maitre a fotografický příběh baobabu
Když Pascal Maitre navštívil v roce 1996 jižní cíp Madagaskaru, aby zde nafotil reportáž pro měsíčník Géo France, všiml si, jak místní plní baobaby vodou. Tento zážitek se mu vryl hluboko do paměti a zužitkoval ho, když na Madagaskaru fotil další reportáž, tentokrát pro National Geographic, o plenění přírodních zdrojů. V té době se setkal také s Pascalem Danthu, vědeckým pracovníkem Centra pro mezinárodní spolupráci v oblasti zemědělského výzkumu a rozvoje (CIRAD), který se věnuje právě baobabům. „Uvědomil jsem si mimořádnost vztahu, který má místní obyvatelstvo k těmto stromům,“ vzpomíná Pascal. „Tento vztah přitom doposud nikdo nezdokumentoval.“
Pascal fotil především ráno a večer. Přes den je na hloubení stromů příliš horko, navíc ráno i večer vykouzlí tu nejkrásnější atmosféru. „V lednu po dešti je na jižní polokouli nádherné světlo,“ říká Pascal Maitre, který je velkým obdivovatelem Matisse, Gauguina a fauvismu.
Jeho fotografie však nejsou jen vizuálně krásné, pomáhají také zlepšit životní podmínky místního obyvatelstva. Pascal například nafotil několik reportáží o nedostatku elektřiny v Africe. „Věci nelze změnit hned jako mávnutím kouzelného proutku, ale fotografie může být prvotním impulsem ke změně,“ říká s přesvědčením v hlase.
Stejně jako všichni fotografové své generace (narodil se v roce 1955) je Pascal Maitre fotograf samouk. K touze opustit rodný kraj Berry a poznat svět se přidaly emoce a vzrušení, které zprostředkovává fotografie, což ho vedlo k rozhodnutí stát se fotoreportérem. Profesionální ostruhy získal v týdeníku Jeune Afrique a v pařížské umělecké agentuře Gamma, potom odešel na volnou nohu a založil vlastní fotografické studio Odyssey Images. Pro Pascala, kterého nyní zastupuje fotografická agentura MYOP, se Afrika stala láskou na celý život, i když rovněž pracoval v Afghánistánu, kde fotografoval sovětskou invazi, a v Jižní Americe.
Zdroj: Veolia, Planeta, duben 2021
